Jan Keller: Soumrak sociálního státu

Soumrak sociálního státu je jedna z nových, vysoce ceněných knih proslulého, rozsáhlému obecenstvu známého českého profesora sociologie Jana Kellera z Ostravské univerzity, který je myšlenkově a také osobně blízko proslulému německému profesorovi sociologie Ulrichu Beckovi. Tuto knihu jsem k obecnému prospěchu přeložil z češtiny do němčiny a její text vyšel v Německu v nakladatelství Books on Demand jako kniha s názvem Das Zugrundegehen des Sozialstaates (ISBN-978-3-8391-3241-8). Od ledna 2011 si lze německý text této knihy také koupit a stáhnout z internetu v prodejně elektronických knih společnosti Apple (Apple iBookstore). Je to populárně vědecká studie, která analyzuje a objasňuje důvody nynějšího zániku takzvaného sociálního státu. Jedna z podkapitol 1. kapitoly této knihy, kterou jsem zde zveřejnil jako ukázku své práce, se jmenuje Dvojakost sociálního státu. Můj německý překlad této podkapitoly si můžete přečíst v německé části této mé internetové stránky.

Kapitola 1.2 Dvojakost sociálního státu

Základem ekonomiky sociálních států je soukromé vlastnictví. Je však omezeno tak, aby byla zmírněna mocenská nerovnost mezi podnikateli a pracovní silou, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Sociální státy respektují primární rozdělení příjmů dané trhem, korigují je však více či méně štědrým sekundárním přerozdělováním, které je organizováno státem a které zaručuje určitý příjem i těm, kdo nejsou výdělečně činní. A konečně, sociální státy podporují životní úroveň středně a méně zámožných domácností prostřednictvím veřejně subvencovaných dávek, či službami v oblasti vzdělanosti, zdraví a sociální pomoci. Tímto trojím způsobem se snaží podpořit a zvýraznit komplementaritu soukromého a veřejného sektoru, soukromého a veřejného zájmu, a zmírnit třecí body mezi nimi.

Uvedené tři způsoby zprostředkování mezi veřejným a soukromým však zároveň zakládají bytostnou ambivalentnost sociálního státu, jež vyvolává zájem jeho analytiků právě tak jako kritiku jeho odpůrců.

Již ve 30. letech 20. století upozornil na dvojakost sociálního státu německý badatel Eduard Heimann v práci nazvané “Soziale Theorie des Kapitalismus”. Sociální stát podle něj účinně konzervuje kontrolu kapitálu nad výrobou, zároveň však neméně výrazně posiluje schopnost námezdních této kontrole vykonávané ze strany kapitálu účinně odporovat. Ponechává sice produktivní síly v rukou kapitálu, komplikuje však výrazně jejich vytěžování. Tímto dvojím poutem je sociální stát úzce svázán s logikou kapitalismu, je nejednoznačnou odpovědí na vnitřní protiklady kapitalistické společnosti. Na jedné straně je poslušný imperativů zhodnocování kapitálu a plně respektuje požadavky soukromého zisku. Zároveň se však snaží v rámci těchto daností zohledňovat požadavky tříd závislých na mzdě. To jej nutně dovádí do paradoxní situace: aby udržel a podpořil proces akumulace, musí činit zásahy, které tomuto procesu odporují. (5)

O čtyřicet let později, na přelomu 70. a 80. let 20. století, vyjádřil podobné hodnocení vnitřně rozporné povahy sociálního státu německý sociolog Claus Offe ve známém bonmotu: Kapitalismus nemůže fungovat ani se sociálním státem, ani bez něho (Offe 1984: 153).

Na jedné straně odebírá sociální stát na veřejné účely nemalé prostředky, jež snižují zisk a omezují investice do výroby. Na straně druhé ovšem vytváří právě pomocí těchto prostředků sociálně smírné prostředí, jehož je zapotřebí, má-li celý systém vůbec fungovat. Závislost námezdní práce sociální stát nijak neodstraňuje, pracovník je však za tuto svoji závislost odškodněn nárokem na jistá sociální práva. Může tak kombinovat koupi zboží produkovaného trhem s účastí na sociálních službách a dávkách, kterou mu zprostředkovávají úředníci státu. Sociální stát tak hraje dvojí hru a snaží se s její pomocí udržet stávající poměry. I když je to instituce pro mnohé nepohodlná, nelze ji právě z tohoto důvodu bez vážných následků odstranit.

Uplynulo čtvrt století od diagnózy, kterou vyslovil Claus Offe. Nepohodlnost sociálních států se dál zvýšila a projevuje se čím dál citelněji už i v rozporech jejich vlastní politiky: priority vnitřní a zahraniční politiky lze sloučit stále obtížněji. Zatímco vnitřní politika je nesena potřebou posilovat, či alespoň udržet dosažený stupeň sociální koheze (a to za jakoukoliv cenu), hlavním cílem politiky směrem navenek je zvyšování ekonomické konkurenceschopnosti země - opět za jakoukoliv (sociální) cenu. (6)

Rozpor, který se projevuje podstatnými odlišnostmi priorit vnitřní a zahraniční politiky sociálních států, má ovšem povahu mnohem hlubší a dotýká se samotných základů moderní společnosti obecně a tržní ekonomiky zvláště. Tento rozpor spočívá v tom, že moderní individuum není schopno vystupovat jako skutečně svobodný aktér v tržních vztazích, není-li zároveň v jistém rozsahu proti trhu chráněno. Pokud je člověk odkázán pouze na trh, pak nemá možnost kontrakt odmítnout, byť by všechny nabízené pro něj byly zcela nevýhodné. Mít možnost rozhodnout se pouze pro kontrakt výhodný totiž předpokládá, že v případě absence takové nabídky může být potřeba uspokojena netržně. Trh práce tedy může být paradoxně skutečným trhem pouze tehdy, jestliže je ztlumen, zkrocen a ochočen, tedy jestliže účastníci mají přístup i k jiným zdrojům, než je trhem zprostředkovaný výdělek. (7)

Sociální stát v tomto ohledu plní zcela zásadní roli. Zajišťuje, že nikdo nemůže být ve své existenci ohrožen úsilím druhých o soukromý zisk, tedy že svoboda jedněch nepovede k závislosti druhých. Proto ho potřebuje právě tržně orientovaná společnost jako určitou politickou a právní korekturu čistě ekonomických mechanismů. Sociální stát doplňuje princip dravé konkurence o princip sociální ochrany těch, kdo z důvodů nejrůznějších v takové konkurenci neuspějí.

Dvojakost sociálního státu se v této perspektivě jeví nikoliv jako jeho vada, nýbrž jako nezbytný civilizační předpoklad pro to, aby moderní společnost mohla brát vážně svá hesla o svobodě a volnosti lidí i přesto, že je založena na tržní ekonomice. Odbourání sociálního státu by naopak pro tržní společnost znamenalo ústup od ústředních hodnot demokracie. Úvahy o financovatelnosti sociálního státu jsou tak ve skutečnosti úvahami o ceně, jakou je společnost ještě ochotna zaplatit za svobodu svých členů.

V polemikách vedených na téma financování sociálního státu jeho obhájci obvykle zdůrazňují, že odčerpávání soukromě produkovaných prostředků na veřejné účely nemá zdaleka jen záporné ekonomické dopady. Právě naopak, v době recese pomáhají veřejné výdaje stabilizovat ekonomiku, neboť dávky nezaměstnaným umožňují, že poptávka neklesá drasticky se ztrátou pracovních míst a sociální příjmy nezaměstnaných zajišťují určitý odbyt, který je nezávislý na konjunktuře. Působí se tím proti krizím podobným té z 30. let 20. století. Podobně podpora bydlení sociálně slabým rodinám uvolňuje prostředky pro konzum. Nejrůznější formy sociální pomoci mladým matkám uvolňují ženy pro trh práce. Prostředky investované do vzdělání zase zhodnocují lidský kapitál. Preventivní lékařská péče snižuje výdaje na léčení nemocí, zatímco výdaje na sociální začlenění šetří prostředky, jež je nutno vynakládat na zvládání kriminality.

Je poměrně obtížné prokázat, nakolik výraznou kompetitivní výhodu sociální stát ve všech těchto ohledech představuje. Zcela zřejmé je jen to, že obhájci sociálního státu ve všech zmíněných bodech své argumentace zcela přijali jazyk ekonomiky ve snaze nadále se již obejít bez tlumočníka. V zásadě nám říkají, že mezilidská solidarita a hodnoty, jež byly původně založeny na víře a humanitě, jsou správné, protože se ekonomicky vyplácejí a pokud se ekonomicky vyplácejí. Větší devalvace se tyto hodnoty snad ani nemohly dočkat. Oproti škodám, které páchají na myšlence sociálního státu jeho ekonomizující obhájci (a žádní jiní dnes prakticky neexistují), jsou útoky vedené jeho odpůrci, ať již zprava či zleva, mnohem méně devastující.